Jak jsem nepodlehla bublanině

Les nám v měsíci červenci nabízí mnoho ze svého bohatství , například jahody, muchomůrky, maliny, borůvky, komáry, klíšťata, lymskou boreliózu, klíšťovou encefalitidu, hady a jiné.

Není se tedy čemu divit, že v tomto období kdekdo vyráží právě do lesa, aby si těchto pokladů dosyta užil. Děti běhají bujaře po lese, zakopávají o pařezy a lámou si nohy, zatímco tatínkové s atlasem hub v kapse pečlivě zkoumají každou prašivku, aby nakonec naplnili své košíky překrásnými hořčáky, a maminky sbírají do hrníčků maliny, jahody či borůvky, aby z nich pak doma pekly všelijaké pochutiny.

Při vzpomínce na naši chatu na okraji lesa jsem také zahořela touhou naškubat si něco lesních plodů. V duchu jsem procházela známá místa a zakreslovala si do pomyslné mapy jednotlivé keříky, ve snech se mi pak zjevovala plechová bandaska s víčkem na gumičce v mnoha barevných variantách…

Konečně nastal ten den, kdy jsme měli vyrazit na chatu. Auto bylo nacpané k prasknutí samými nezbytnostmi, jako například zimními pneumatikami, starým horským kolem nebo taškou plnou pedigu a tak jsem jen horko těžko vměstnala dovnitř i kartáček na zuby, pyžamo a mixér značky Zepter, na který jsem si vytvořila silnou citovou vazbu a nemohu bez něj být déle než pár dní.

Po příjezdu jsme zjistili, že vegetace v okolí chaty se po dobu naší delší nepřítomnosti změnila v neprostupnou džungli a bude tedy nutno jí vysekat, aby nám do oken proniklo alespoň pár slunečních paprsků. To byl úkol pro Zbyňka. Zároveň jsem však zjistila, že v podrostu džungle se nachází několik zralých jahod, neboť právě vysoká tráva jim skýtala dostatečný úkryt a možnost nerušeného zrání. Rozhodla jsem se, že je hned následujícího rána sesbírám a v duchu přemýšlela o vhodném náprstku, do kterého ty voňavé avšak téměř mikroskopické plody budu dávat. Na bandasku jsem skutečně ani nepomyslela…

Druhý den ráno mě však čekalo překvapení. Ukázalo se, že zralých jahod se ve vysoké trávě skrývá víc, než co by se vešlo do náprstku a tak jsem se vrátila s malovaným hrníčkem. Běhala jsem okolo chaty jako svišť, lezla po čtyřech, klekala do trávy a rozhlížela se po sytě červených bobulích. Původní odhad deseti minut sběru se nakonec prodloužil na hodinové plížení travou, přičemž ze mě pot lil proudem, neboť slunce pálilo tak, že mi málem shořely tepláky. Ze začátku jsem s radostí sbírala i plody lehce nazelenalé, zatímco po půl hodině už jsem vybírala jen ty nejpěknější jahůdky a přezrálé, rozmáčklé nebo nakousané jsem házela na hromadu klestí, kde se při naší minulé návštěvě objevoval velmi přátelský ježek. Jen ať si ten hmyzožravec také užije sladkých plodů, řekla jsem si, nedbaje faktu, že si může sám nasbírat, kolik bude chtít a navíc mu, na rozdíl ode mě, jahody rostou přímo ve výši nosu. Nakonec jsem si sedla do trávy před chatou a jen líně obírala nejbližší jahodníky…

„No jo, ale co s nimi budu dělat?“ napadlo mě a v tu chvíli se mi vybavily desítky receptů s fotografiemi, nad kterými se každému sbíhají sliny. Jahodová bublanina, jahodové košíčky, italský dort s jahodami, buchta s tvarohem a jahodami, zapečený jahodový puding… Usilovným přemýšlením o vhodném receptu jsem se zapotila ještě víc a v tu chvíli zcela správně zafungoval můj imunitní systém. „Tak to tedy ne. Nic se péct nebude!“ Při představě, jak v 27 stupních Celsia hnětu těsto a zapínám elektrickou troubu, která teplotu v místnosti zvýší na dobrých 30 stupňů, jsem se prostě rozhodla, že žádné pečení nebude.

Lesní plody jsou prostě nejchutnější a nejzdravější tak jak jsou, bez jakýchkoliv přísad. Kdyby to bylo jinak, rostly by bublaniny nakrájené na úhledné kostičky přímo na stoncích jahodníků.

A abych estetice stolování učinila zadost, vyřešila jsem to takto.

Na závěr musím jen podotknout, že kromě jahod se letos vydařila i úroda kočiček:o).