Včera byl ručníkový den!

Včera byl ručníkový den!

Krátké vysvětlení pro ty, kteří nevědí, o co jde: Kniha Douglase Adamse Stopařův průvodce po galaxii vzbudila u tisíců lidí po celém světě takové nadšení, že se rozhodli na památku zesnulého autora vyhlásit den 25.5.  takzvaným ručníkovým dnem, tedy dnem, kdy každý „stopař“ bude u sebe viditelně nosit ručník. Proč právě ručník se dozvíte nejlépe tak, že si Stopařova průvodce sami přečtete.

Když personální ředitelka zřela můj žlutý ručník připnutý u pasu, zeptala se: 
„Dnes je zase ručníkový den?“ (pamatuje si to ještě z minulého roku) 
„Ano.“ Odpověděla jsem. Na to se ředitelka zamračila ... 
„Musím Vám ale říct, že to vypadá dost divně a je to i dost nevhodný, vzhledem k tomu, že tu dnes máme audit.“ 
„Myslíte?“ zeptala jsem se a vykulila překvapeně oči, až se mi málem rozkutálely po sekretariátu... :o) 
„No já Vám to jen říkám ...“ Prohlásila důrazně ředitelka a čekala na odezvu. 
„Hm ...“, zněla moje nezaujatá odpověď. Jakmile za ní zapadly dveře, musela jsem se potichu rozchechtat... :o) 

Sundat si po téhle etudě ručník, to by bylo jako vrtat se v nose při státní hymně. Nebo jako vrátit babičce ručně upletenej svetr s jelenem s tím, že v tom vypadám divně a je to nevhodný. Nebo jako říct, „Sorry, Douglasi, ta tvoje kniha zas tak dobrá nebyla...“ 
A tak jsem ho samozřejmě nesundala :o)!

Zbyněk tvrdí, že to nebyla personální ředitelka, ale převtělená nebezpečná Blátotlačka z Traalu a že jsem si na obranu proti ní měla obalit hlavu ručníkem, zaručeně by to prý pomohlo, a to i v případě, že by to nebyla Blátotlačka :o)

Mezi náma: auditoři si ničeho nevšimli a i kdyby si všimli, tak jsem byla připravená na otázku „Proč máte u pasu ten ručník“ odpovědět „Protože je ručníkový den, takže správně má otázka znít, proč Vy nemáte ručník?!“ :o) A další věc je, že s auditory nemám nic společného, má jim vařit kafíčka kolegyně, která je zrovna nemocná, dělám to jen ze své dobré vůle. A taky je pravda, že je lepší mít u pasu ručník, než třeba lejno na hlavě :o) Nebo než – jako právě paní ředitelka – chodit na všechny schůzky o 30 až 60 minut pozdě a ani se neomluvit, to už se skoro rovná tomu lejnu na hlavě :o).

Celý den pak probíhal celkem vesele, někteří kolegové už si pamatovali ručníkový den z loňska, takže nebyli zas tak moc překvapení, stejně mě ale jejich rozdílné reakce pobavili, tak je tady – jen tak pro srovnání – uvedu:

Účetní (59 let, velmi moderní starší dáma, která si ve svém věku klidně vezme na sebe průhledné bílé šaty, pod kterými prosvítají bílá tanga):

„To je ale pěkné a elegantní, jak máte ten ručníček složený u pasu. Kombinace žlutého ručníku a hnědých kraťasů je velmi hezká, to se Vám skutečně povedlo.“

Manažer projektu (34 let, děsnej řízek, pořád dělá nějaké vtípky)

„Cože, on už je zase ručníkovej den? A já nemám ručník!“

„A Vy jste už tu knihu četl?“

„Jakou knihu? Já chci ručník!“

„Jestli jste to nečet, tak Vám zakazuju nosit ručník!“

„Ach jo… takže si musim celej den utírat ruce do kalhot?“

Zmocněnec pro kvalitu (obstarožní pán typu Kája Mařík, řiťolezec, odporný šplhoun, s každým se snaží být zadobře a má tu vlastnost, že musí vždycky něco říct, aby nebylo ticho, takže ze sebe páčí neuvěřitelně zbytečné a trapné věty, které neobsahují žádné informace)

„Tak ty nosíš takle u pasu utěrku, hmm, to je asi praktický, viď, no to mě nikdy nenapadlo, hmm hmmm, ty si taková šikovná, vždycky něco vymyslíš…“

Výrobní ředitel (můj bývalý zastupující nadřízený, se kterým jsem si nikdy nepromluvila z očí do očí, protože mi vždycky při rozhovoru kouká na nohy :o))

„Už se těším na županovej den.“

Manažer projektu: „Já si počkám na podprsenkovej.“

Já, obalujíc si hlavu ručníkem: „Běžte se zahrabat, úchylové.“

Generální ředitel:

„Kláro, dnes už nebudu.“ – vynese z kanceláře velkou sportovní tašku, postaví ji do kouta a vrátí se. Pak se ozve: „Neviděla jste můj ručník?“

Já: „I Vy, pane řediteli??“

Ředitel: „Potřebuju ho, jdu na squash...“

:o)

Co dodat? Ručníkový den se letos vydařil, jen mě mrzí, že nebýt srazu na Letné, nepotkala bych za celý den jediného stopaře. Nicméně četba Vogonské poezie v sedmnácti jazycích opravdu stála za to, zvláště simultánní překlad z češtiny do slovenštiny :o). Na závěr musím dodat, že bych si hrozně moc přála napsat jednou takovou knihu, kvůli které budou lidé jeden den v roce nosit třeba na uchu ponožku…. :o)