Je zajímavé, že i rakovina má své parazity.
Dva z nich se právě na chodbě před naší kanceláří dohadují, kdo získá po našem zesnulém kolegovi byt – jestli manželka se kterou žil v odloučení, nebo dva dospělí synové. Důkladně rozebírají všechna pro a proti, to není jen tak, to se přece musí vyřešit.
Při bližším zkoumání můžeme zpozorovat zvláštní svit v jejich očích, když o něm hovoří. S dramatickým výrazem ve tvářích prokládají svůj hovor hlasitými vzdechy a jejich dušičky se plní blahem nad pohromou, o které se baví a především nad tím, že to nejsou oni, koho to postihlo.
Podobné příznaky jsme mohli pozorovat už dříve, ještě za života člověka, o kterém je neustále řeč. Na chodbách, na zastávce MHD nebo v kancelářích přehnaně tichým hláskem, který je slyšet na desítky metrů daleko, rozpoutávali hovor o tom, co se mu přihodilo, jak je to s ním zlé, kolikrát omdlel, kolikrát ho odvezla sanitka, jak se o něj doma nestarají a podobně.
Začínám mít dojem, že by lékaři při bližším ohledání těla našeho kolegy mohly nalézt spoustu malých vpichů, vždy po dvou jen pár centimetrů vedle sebe…
Tentokrát ale parazitům jejich hostitel zatnul tipec. Přestaly ho nadobro sužovat všechny bolesti, už neztrácí vědomí, nehubne, neztrácí se před očima, nemá strach ze smrti. Nic už ho netrápí. Ještě pár týdnů budou hovořit o tom, jak zemřel a pak… zdroj informací, které je tak dobře živily, vyhasnul. Zklamaně zalezou do svých kanceláří, šoupajíce nohama a listujíce v Blesku a nevylezou dřív, než přijde další zpráva: „Už jste to slyšeli? ... má rakovinu! Je v pokročilém stádiu a chemoterapie mu prý vůbec nezabírá! … “
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.