Pohádková babička - pohádka pro otrlé

Bylo krásné podzimní odpoledne, slunce se klonilo k západu a Mirek se s hlasitým funěním pokoušel vecpat mrtvolu do černého igelitového pytle. Když se mu to konečně podařilo, pytel zavázal a udělal na něm úhlednou mašličku. Pak si to rozmyslel a rozhodl se pro nějaký drsnější uzel. Chvíli se snažil rozpomenout na svoje znalosti ze skauta, ale vybavil si jen poďobanou tvář poněkud přítulného hlavního vedoucího a tak myšlenku raději zase zaplašil. Po několika neúspěšných pokusech o dračí smyčku si povzdychl, konec pytle několikrát omotal kolem dokola a převázal jako tkaničku u boty…

… o půl hodiny později už parkoval svoje auto nedaleko tramvajové zastávky v odlehlé části města. Nikde nebylo ani živáčka kromě přihrbené šedovlasé stařenky čekající na tramvaj, která ho neustále po očku pozorovala s úsměvem Agáty Christie. Když už Mirek začínal přemýšlet nad tím, jestli s sebou má ještě jeden pytel, přihnala se odněkud tramvaj devatenáctka, spolkla babičku a uháněla k centru města. Mirek vystoupil, chvíli chodil sem a tam po zastávce a pozoroval okolní krajinu, trávu, trnité křoví a nízké stromy… pak se vrátil do auta a vytočil telefonní číslo…

„Ano, Mirku, poslouchám tě…“ ozvalo se po delším vyzvánění.

„Klokan přiletí v březnu!“ vyhrkl Mirek.

„Cože? Nespletl ses? Apríla ještě letos nebylo, ne?“ opáčil nezaujatě hlas na druhé straně.

„Sakra!“ následovala krátká odmlka a po ní další nejistý pokus: „Jezevec zabřezne napřesrok?“

„Aha. To jsem si mohl myslet.“ Odpověděl hlas otráveně.

„Do háje, Igore, pomoz mi s tím!“

„Ty si prostě neumíš zapamatovat ani to nejjednodušší heslo. Opakoval jsem ti to nejmíň tisíckrát… Březnák byl oplodněn v pondělí. Copak je tak těžký?“ zeptal se otráveně Igor. Odpovědí mu bylo zarputilé mlčení.

„Radši mi poraď, kam ho mám zahrabat!“

„Kolikrát ti mám vysvětlovat, že musíme mluvit v heslech! Může nás odposlouchávat policie!“ zavrčel do telefonu Igor. Mirek nasadil ublížený tón:

„Tak promiň, ale on už vážně hrozně smrděl. Řekl jsem manželce, že mám ve sklepě naložené tvarůžky, ale už jí to začínalo být podezřelé. Měl jsem strach, že na ně dostane chuť a …“

„Tak počkej na místě, do deseti minut jsem u tebe,“ přerušil Mirka vztekle Igor a v duchu si spílal, že se kdy rozhodl pracovat s takovým blbcem.

O pár chvil později už oba muži procházeli zarostlou oblastí a hledali vhodné místo k uskladnění svého zapáchajícího pokladu.

„Tady by to šlo.“ zavelel Igor, Mirek vytáhl z batohu skládací lopatu na odhrabávání sněhu a začal zapáleně kopat. Po chvilce strnul. „Tak co je?“ Zeptal se nevrle Igor, který si mezitím zapálil cigaretu a pozoroval růžovějící obzor.

„No víš… jak bych ti to… zkrátka nejsme první, koho napadlo schovat něco právě tady…“ řekl rozpačitě Mirek. Igor se znechuceně podíval na zkypřenou hlínu, pod kterou prosvítala bledá paže v počátečním stádiu rozkladu.

„Zabal to, jdeme jinam!“ zavelel Igor a Mirek snaživě zahrnul svůj nález zeminou. Na závěr ho s láskou posypal suchým listím s gestem kuchaře, který přidává do domácí bramboračky poslední špetku majoránky.

Po dalších deseti minutách hledání vhodného terénu se Mirek znovu pustil do díla. Byl asi v polovině svého počínání, když periferním viděním zachytil přibližující se bílo-hnědo-černou skvrnu.

„A heleme, Seznam!“ Usmál se Mirek na přiběhnuvšího strakatého psíka a ten jakoby rozuměl, krátce vyštěkl, zavrtěl ocasem a posadil se na okraj mělké jámy.

Igor, který stál k Mirkovi zády a dával pozor, jestli někdo nejde, se rychle ohlédl přes rameno a vytřeštil oči na psa.

„Co to má proboha znamenat!? Ty toho čokla znáš?“

„No jasně…“ řekl s úsměvem Mirek, zatímco drbal psa za ušima. „To je Seznam, vídáme se denně, viď? Včera jsem díky němu objevil super obchod se zahradnickým nářadím, objednal jsem si novou lopatu. Na nás si Béda Trávníček nepřijde, viď hafane! Ještě jednou mi pošle spam s nabídkou zahradní techniky, tak mu to jeho kolečko štěstí osobně rozšlapu! “

Igor se znechuceně odvrátil a znovu začal pozorovat okolí.

„Tak se s ním hlavně teď nemuchlej, na to nemáme čas. Pohni kostrou!“

Když se dal Mirek znovu do práce, pes naklonil hlavičku na stranu a zaujatě ho pozoroval. Velmi ho překvapilo, že i člověka může bavit tato prastará psí zábava a začal tedy hrabat společně s Mirkem. Mirek se smál a spolu se psem odhazoval hlínu daleko za sebe. Igor s otráveným úšklebkem zavrtěl hlavou a znovu se ponořil do myšlenek. Probral ho až Mirkův sílící hlas.

„Tak je hodný pes, dej pánovi klacíček…

Počkej! Co to děláš! Pusť to! Nesmíš! Ty bestie! Necháš toho!?“

Igor se otočil a v poslední chvíli se vrhl po vzdalujícím se černém pytli, který ten mrňavý pes radostně vláčel za sebou a chystal se s ním pláchnout. Také Mirek skočil po psovi celkem pěknou rybičku, ale oba minuli. Pes se i s pytlem vzdaloval mezi nízkými keři a zanechával za sebou širokou brázdu. Oba muži chvíli hleděli na cestu, kde jim zvíře zmizelo z dohledu a než se stačili vzpamatovat, ozvalo se odněkud: „Ale fuj, Azore, co je to?“

Igor s Mirkem se na sebe vyplašeně podívali a pak spatřili, jak se k nim po cestičce pomalým krokem blíží babička, kárá psa a hrozí mu prstem. Mirek poznal, že je to právě ta stará paní, která ho od tramvaje pozorovala, než vystoupil z auta.

„Ne ne ne! To se nedělá! Azor je ošklivý pejsek!“

Hubovala psa babička, vytrhla mu pytel z tlamy, a přestože jej sotva vlekla, snaživě se s ním vydala směrem k oběma mužům.

„Tohle bude zřejmě vaše, pánové.“

„Ano to… ehm… je naše, děkujeme.“ Odpověděl rozpačitě Igor, přiskočil ke stařence a převzal černý pytel.

„Nesmíte se na Azora zlobit, vzala jsem si ho z útulku a teprve pak jsem zjistila, jaký je to loupežník, už se mi nepodařilo vychovat z něj pořádného psa…“ dala se babička do řeči, ale pak její chatrný zrak padl na jámu a kopec hlíny vedle ní. Zarazila se v polovině věty. „Ach tak. Vidím, že zde máte nějakou práci. Nebudu Vás rušit. Nashledanou,“ řekla zdvořile hlasem bez jediné známky strachu, otočila se k mužům zády a vykročila pěšinou k tramvajové zastávce

„Nashledanou.“ Odpověděli dvojhlasně Igor s Mirkem a překvapeně hleděli za vzdalující se osobou.

„Igore, co když nás ta ženská práskne?“ zašeptal Mirek.

Igor se chvíli zamyslel. Příčila se mu představa, jak sprovodí ze světa nevinnou stařenku.

„I kdyby zavolala policii, stejně by nás nebyla schopná podruhé poznat. Tyhle staré ženské, co špatně vidí, si těžko zapamatují během minuty něčí obličej. Tak dělej, dodělej to, ať odsud vypadnem!“  Mirek ho bez řečí poslechl. O pár minut později už zahlazoval zkypřenou hlínu a urovnával polehlou trávu. Místo dokonale zamaskoval, posbíral všechno náčiní a vydal se k vzrostlé borovici, pod kterou Igor právě dokuřoval asi třetí cigaretu. Ještě chvíli spolu tiše hovořili a pak se vydali společně k autu, když se za nimi znovu ozval známý hlas.

„Pánové, nezlobte se, že ještě jednou ruším, ale byste tak laskaví a pomohli mi s tím?“

Stařenka, jak se zdá, si mezitím skočila na nákup a teď se vracela s plnou taškou zpět tou nejzarostlejší a nejnebezpečnější částí města. Právě se chystala přebrodit rozblácenou stružku, kterou by mladý člověk snadno přeskočil, ona však měla s velkým zavazadlem jisté potíže. Azor, vida Mirkův známý obličej, radostně zaštěkal v domnění, že si zase budou hrát na hrabanou. Mirek si oklepal ruce od hlíny, utřel si je do kalhot a nabídl se:

„Ale to víte, že vám s tím pomůžeme, mile rádi.“ Pravil bodře a Igor obrátil oči v sloup. Mirek převzal těžkou kabelu, pomohl babičce překročit potůček a pak ji následoval uzounkou cestou mezi keři.

Ta zvolila velmi svižné tempo a Mirek s Igorem měli co dělat, aby stačili jejím rychlým cupitavým krůčkům.

„A co, že máte tak naspěch?“ zeptal se zvědavě Mirek a paní odpověděla:

„Ale zahlédla jsem na kraji lesa dva strážníky, tak jsem si řekla, že se jim raději vyhnu, to víte, pořád by se člověka na něco vyptávali a já na takové povídání nemám kdy…“

Mirek se otočil na Igora a ten na něj udělal významné gesto, aby si pospíšil. Oba rázem zrychlili chůzi a Azor s radostným poštěkáváním běžel vedle nich.

„Jen vydrž, Azore, vydrž, za chvíli už budeme doma a panička ti dá čerstvé masíčko i kostičky ti přichystá…“ slibovala babička a Azor jakoby rozuměl a věděl, že je nač se těšit, vyplázl jazyk a začal vydatně slintat.

„Tak pánové, děkuji Vám za pomoc, odsud už to mám kousek k našemu domu.“ Oznámila babička, když se zastavila na rozcestí a ukázala k blízkému sídlišti.

„Za málo,“ pravil vesele Mirek, „nashledanou.“

„Nashledanou.“ Rozloučila se babička a s úsměvem, který Mirkovi tolik připomínal Agátu Christie, vykročila cestou k panelákům.

Když došla na místo, kde Mirek s Igorem chtěli poprvé svůj pytel zakopat, sešla z pěšiny, špičkou boty odkopla volně se povalující drn trávy a podpatkem jej jemně zatlačila do země. Mirek si byl jistý, že se tam žádný drn neválel. A že zem nebyla tolik zkypřená. Vypadá to, jako by tady někdo znovu kopal a něco hledal…

Když byla babička z doslechu, řekl:

„Ty, Igore, nepřipadala ti ta ženská jako pohádková babička?“

„Ne, spíš jako hororová.“ Odpověděl Igor a zamyslel se…

„Hele, co bylo vlastně v té její tašce, kterou jsi nesl?“

Chvíli mlčky přemýšleli, pak vystrašeně pohlédli na místo, kde se babička zastavila a nakonec jeden na druhého …

„No co,“ pokrčil rameny Mirek,  „aspoň se Azor pořádně nadlábne. A my budem mít možná brzo taky po usvědčujících důkazech.“