Zradit svou rodinu i svého Boha

Do posledního vagónu Londýnského metra naskočil v poslední chvíli asi patnáctiletý snědý kluk. Usedl na prázdnou sedačku, zavřel oči a hloubal. Dnes je jeho velký den. Usmál se z pod přivřených víček a jeho myšlenky se rázem rozutekly...

Konečně se dočkal. Po patnácti letech nudného vesnického života mu náhle někdo ukázal cestu a jasný cíl. Nikdy si nedokázal představit, čím by měl být, jaké povolání si vybrat, ale až v posledních týdnech tomu porozuměl. Jeho otec ho odvedl k duchovnímu a on naslouchal, byl jako džbán čekající na naplnění, jako vyschlé jezero, do kterého po letech někdo konečně znovu přivedl vodu, naslouchal a sílil, protože teď konečně poznal své poslání. Jeho otec i jeho bratři na něj byli velmi hrdí a on teprve teď cítil, že si v jejich srdcích získal úctu i obdiv, když se rozhodl poslechnout hlas Boha tak, jak mu to jejich duchovní vyložil. Dřív slova písma nechápal, nerozuměl víře, ale teď, když vešel k němu do učení tomu začínal zcela jasně rozumět. Celé týdny se připravoval na tento den a věděl, že dnes očekávání svých bratrů, otce, svého učitele a duchovního i očekávání svého Boha splní. Položil hlavu do dlaní a začal se tiše modlit...

Pronikavý dětský pláč ho vyřušil z moditby. Zvedl oči a uviděl naproti sobě ženu s malým, asi dvouletým chlapcem. Dítě křičelo a matka se marně snažila ho utišit. A najednou začal pochybovat. Co když je můj cíl někde jinde? Co když je tahle cesta falešná, co když to měl být někdo jiný a ne já, a já zas na místě jiného? Neměl bych se stát otcem dětí, jako je právě tohle? Neměl bych mít velkou rodinu, živit ji, starat se o ni a opatrovat ji? Pochybnosti nalomily jeho prvotní přesvědčení o správnosti celé věci. Podpíral si bradu, druhou rukou si pohrával se zipem u bundy a pozoroval malé dítě před sebou. To se mezitím utišilo a teď na něj poulilo hnědá očka.

Zastyděl se za svoje myšlenky. Vždyť do něj všichni vkládají tolik nadějí, je připraven pro svůj úkol jako nikdo jiný, dokonce mu řekli, že je k tomu předurčen. Ale přece - co když on není ten vyvolený? Co když se všichni mýlí? Je vůbec možné aby se mýlili? Jak by mohl zklamat svou rodinu, svého otce i učitele, svého Boha? Musí splnit, co slíbil, rozhodl se pevně. Ano, jsem to já, já jsem ten vyvolený. A naplním svůj osud tak, jak to ode mně můj Pán čeká. Odevzdávám se ti Pane, pro tvou slávu a moc... znovu se pohroužil do modlitby, opřel hlavu o zeď a pomalu si rozepnul bundu...

Dítě sedící naproti němu znovu vykřiklo. Zamračil se a otevřel oči. Přímo před ním ležela plyšová hračka a dítě se jí hlasitě dožadovalo. Zvedl jí ze země a podal jeho matce. Ta ji přijala a s poděkováním se mu zahleděla do očí tak hluboko, že to nevydržel. Rychle zapnul bundu s výbušninou a vystoupil z vagónu. Cestou se mu honilo hlavou "zradil jsem svou rodinu, svého učitele i svého Boha, zradil jsem..."

....