Vězeň

Jakub ležel na podlaze v tratolišti krve a vlastních zvratků. Tělo se mu zmítalo v prudkých záchvěvech bolesti. Úzkým oknem pronikalo dovnitř ranní slunce a zaplavovalo místnost ostrým světlem, před kterým marně mhouřil nateklá víčka. V rohu místnosti seděla myš a upírala na Jakuba své korálkové oči. Chvíli jí pozoroval a uvědomil si, jak zoufale jí závidí čtyři zdravé tlapky. Myš jakoby věděla, o čem přemýšlí, přeběhla na opačný konec místnosti a vyšplhala po oprýskané skříni vzhůru. Vyvinul obrovskou námahu jen proto, aby mu nezmizela ze zorného úhlu, ale hlodavec se ztratil v polici za hromadou odpadků. Jakub se pokoušel zaostřit. Ne, nezdálo se mu to. V místech, kam zaběhla, skutečně ležel telefon. Nemohl uvěřit vlastním očím.

            Ve zkroucené poloze se centimetr po centimetru začal posunovat směrem ke skříni. Přestože ho při každém pohybu sužovala nepředstavitelná bolest, vytrvale se plazil po špinavé zemi. Vzpomínal na doby, kdy ho otec nutil trénovat v improvizované domácí posilovně a nechal ho dřít až do úmoru jen proto, aby překonal další osobní rekord a otec na něj mohl být patřičně hrdý. I tenkrát omdléval bolestí a i tenkrát měl pocit, že je na konci svých sil, ale otec ho stále přesvědčoval, že tomu tak ještě zdaleka není. Matka tenkrát stávala ve dveřích v puntíkaté kuchyňské zástěře a ustaraně sledovala, jak otec Jakuba nutí do posledních kliků. Když padl vyčerpaně na zem, neznala otcova radost mezí. S nadšením ze sebe chrlil, kolik rekordů dnes jeho syn udělal, se stopkami v rukou pobíhal po vsi a halekal na sousedy i přátele, jakého má doma šampiona. Maminka mezitím uložila Jakuba do postele, přinesla mu mísu knedlíků a za chvíli bylo po únavě i bolestech. Otec pak dlouho sedával v křesle naproti Jakubově posteli a s pýchou se na něj díval. Nikdo nepromluvil ani slovo, ale oba byli pyšní na své vítězství nad sebou samými. Jakub se musel té vzpomínce v duchu usmát. Matka i otec skončili v domově důchodců, jejich dům zabavili exekutoři. První roky je Jakub navštěvoval pravidelně, každý týden, každý měsíc, každý půlrok ... Žijí ještě? Nemohl si vzpomenout, kolik jim vlastně bylo let. I kdyby žili, nedokázal by se jim podívat do očí. Stáli by o to?

            Mohlo být poledne, když se Jakub doplazil ke skříni s telefonem. Zesláblý zůstal ležet několik hodin s hlavou u hrany skříně a přemýšlel, jak se zvedne, aby na telefon dosáhl. Zíral nahoru a najednou se těsně nad ním znovu objevila myš. Zastavila se na kraji police a začenichala. Pak se vydala vzhůru a usadila se na číselníku. Stejná myš jako ta, kterou kdysi s bratrem tajně strčili sestře pod peřinu. Veronika tenkrát zaječela hrůzou, až se otřásly okenní tabulky. Jakub i jeho bratr – dvojče Filip se spiklenecky rozřehtali a smíchy jim tekly slzy po tvářích. Veronika pochopila, že na ní nastražili past a tak vzala myš a ... hodila ji rozřehtanému Jakubovi do obličeje. Jakub se zrovna tolik smál, že myší mrtvolku málem spolkl. Prskal, kašlal, otíral si pusu a obličej se mu zkroutil hnusem. Utíkal do koupelny a vymýval si ústa vodou. Veronika vítězoslavně stála ve dveřích a pozorovala jeho zděšení. Filip postával za ní a usmíval se, protože z toho vyvázl jako jediný bez úhony. O pár hodin později už ale zase byli nejlepší kamarádi a zapomněli, co se stalo. Seděli na zahradě u karetního stolku a Filip zářil, protože jako vždycky vyhrával. Zpropadený Filip. Vždycky byl lepší, vždycky byl chytřejší a měl víc štěstí než Jakub s Veronikou dohromady. Kde je mu asi konec? Odešel v devatenácti letech a od té doby o něm neslyšel. Jen jednou přišel dopis, kde na místě odesílatele stálo Filipovo jméno, ale Jakub ho neotevřel. Hodil ho do koše a o pár dní později se díval, jak popelářské auto dopis od Filipa odváží na skládku. Nedokázal mu odpustit. Stejně jako nedokázal odpustit Veronice, že si vzala jeho nejlepšího kamaráda a odešla daleko, tak daleko, že jediná návštěva by ho vyšla na sumu, která v té době představovala jeho měsíční plat. Vdala se, měla dvě děti, to věděl. Nevěděl ale, že se jmenují Filip a Jakub, protože si to v jejích dopisech nepřečetl. Proč by měl číst její dopisy? Nebo Filipovy? Byli to přece zrádci. Odešli, když je nejvíc potřeboval.

            Myš přeběhla přes sluchátko a slezla o pár polic níž. Když hledala v hromadě odpadků něco k snědku, ocásek jí visel dolů z police a pohupoval se hned vedle... vedle kabelu od telefonu. To je ono! Jakub se posunul o něco níž, aby dosáhl na kabel a už už ho chtěl uchopit a přitáhnout si telefon k sobě dolů když v tom... zajiskření a rána. Z poličky spadla Jakubovi na rameno myší mrtvolka. Nejspíš přehryzala dráty a zasáhl ji elektrický proud. Teď už si Jakub pomoc telefonem nepřivolá. Setřásl ze sebe myš a znovu odpočíval, leželi tam vedle sebe a Jakub tušil, že ho brzo čeká stejný osud. Možná kdyby sáhnul na kabel, zasáhnutí proudem by urychlilo jeho smrt. Tuhle možnost si ale nechával na poslední chvíli a tahle ještě poslední nebyla, to věděl jistě. Z chodby se ozvali kroky. Někdo chvíli postával za dveřmi a pak zaklepal. Konečně! Konečně ho někdo zachrání, konečně se odsud dostane! V návalu radosti se pokusil zvednout na všechny čtyři, ale hned zas tvrdě dopadl na podlahu. Takhle to nepůjde. Lehl si a znovu se pomalu, kousek po kousku posunoval směrem ke dveřím. Klepání se opakovalo. Chtěl křičet, ale nedokázal vydat ani hlásku. Z dálky k němu dolehl zvuk blížící se sanitky. Třásl se bolestí i rozčilením. Hlavně zachovat klid, trpělivost... Trpělivost, to byla největší přednost jeho manželky Marie. Byla trpělivá, i když dva roky nemohl najít práci, byla trpělivá i když od ní odjel a vrátil se až za dva týdny, aniž by mezitím dal vědět, jestli je vůbec naživu, když jí křivě obvinil, že je mu nevěrná, trpělivě mu vysvětlovala, jak se mýlí... myslel si Jakub a pomaloučku se sunul ke dveřím, zvuk sirény se přibližoval a klepání se opakovalo v pravidelných intervalech... Když ho Marie opustila, dlouho se sám učil trpělivosti. Čekal, jestli zavolá, jestli ji potká v místech, kudy chodila do práce, jestli odpoví na jeho dopis... Nedočkal se. Telefon nezazvonil a dopisy se vracely zpět odesílateli s poznámkou, že adresát změnil své bydliště. Prokletá Marie!

            Jakub sebou trhl a otevřel oči. Ležel u dveří a kdyby se mu podařilo trochu se nadzvednout, dosáhl by na kliku. Několik centimetrů ho dělilo od svého osvobození. Natáhl se, dveře se s vrzáním otevřely a on zůstal ležet. Kroky umlkly a jejich majitel byl pryč. Sanitku už dávno nebylo slyšet. Jakub se rozplakal. O několik hodin později zemřel na prahu svého bytu na náhlou břišní příhodu, kterou lze vyřešit jednoduchým chirurgickým výkonem, který je v současné době považován za naprosto banální a běžný zákrok.

„Neblbni, přestaň se dopovat práškama proti bolesti a dojdi si s tím k doktorovi, ty hrdino.“ Řekl by mu Filip a Veronika by mu jistě dala za pravdu.

Otec by mu položil ruku na rameno a napomenul by ho „Chlapče, zdraví máme jen jedno…“

A Marie? Neřekla by nic, sama by ho objednala k lékaři a jen by mu sdělila, kdy a kam se má dostavit. Oni všichni by byli schopni dopravit ho do nemocnice nebo mu přivolat pomoc.

Ne, Jakub nezemřel díky náhlé příhodě břišní.