Sen týraného děvčátka

Krajinou luk a polí drkotal po kolejích vlak. V jeho zadní části seděla u okna devítiletá dívenka s rozcuchanými vlasy a dívala se z okna. Pozorovala zlátnoucí lány a vpíjela se do krajiny pichlavýma zelenýma očima. Měla ráda jízdu vlakem, nejen proto, že mohla v klidu pozorovat ubíhající pole a lesy, ale především proto, že její cesty měly vždy jediný cíl – domek tety Jiřiny na břehu Máchova Jezera. Poposedla si na kožené sedačce tak, aby necítila modřiny na stehnech. Nedá se nic dělat, pomyslela si, cesta za tetou si vždycky vybere svou daň a tu splatila dnes ráno, když jí otec zbil řemenem. Vlastně z toho vyvázla ještě docela dobře, napadlo ji a přikrčila se u okénka. Kolem procházel průvodčí, ale nevšiml si jí. Znovu se zahleděla ven a těšila se na svůj prázdninový výlet.

Na rozdíl od jiných dětí Julie neměla ráda prázdniny. Věděla, že dny strávené s otcem přinesou víc problémů, než všední chvíle školního roku, kdy mohla hodně času trávit ve škole nebo školní knihovně. O prázdninách ale byla obě její útočiště zavřená a tak jí nezbývalo nic jiného, než sedět tiše ve svém pokoji a vyhýbat se otcově prchlivosti. Stačila chvilka přítomnosti na „špatném místě“ v domě, nečekaný hlasitý zvuk nebo jen nevhodný výraz tváře a jeho zuřivost neznala mezí. Julie věděla, že je to proto, že se den ode dne víc podobá své matce. Když ji otec bil, často jí říkal Jano a vyčítal jí věci, které nikdy neudělala a ani jim docela nerozuměla. Když před půl rokem přišla ze školy a zapomněla si zaplést cop, chytil jí otec za rozpuštěné vlasy a několikrát jí udeřil obličejem o zeď tak, že jí z nosu tekla krev a druhý den měla tvář samou modřinu. Když později přemítala nad slovy, která vykřikoval, pochopila, že mu její dlouhé vlasy připomněly matku a tak si v noci vzala nůž a trpělivě odřezávala pramen za pramenem. Věděla, že i kdyby se matce sebevíc podobala, teď už jí nebude mít za co uchopit. Teta Jiřina spráskla ruce, když viděla vrabčí hnízdo, které si Julie na hlavě vytvořila, ale když si nechala vyprávět, proč to udělala, zamračila se, poslala Julii ven a dlouho pak v pokoji s někým telefonovala.

Teta Jiřina už několik let usilovala o to, aby Julii svěřili do její péče, ale nikdy se jí to nepodařilo. Julie tomu nerozuměla, ale věděla, že teta ji má ráda a udělá všechno proto, aby se jí dařilo co nejlíp. Ale jediné, co pro ni opravdu mohla udělat, bylo poskytnout jí o prázdninách na několik dní azyl. Když se naposledy loučily, dala jí teta dvě stě korun a řekla:

„To máš na vlak, abys mohla přijet co nejdřív. Zbytek si nech a kup si co budeš chtít.“

Jenže od té doby utekla spousta času, Julie měla často hlad a všechny peníze dávno utratila. Teď se choulila na sedačce u okna a doufala, že jí průvodčí přehlédne. Ten se ale vracel zpět, a když jí uviděl, přistoupil k ní a řekl

„Vaši jízdenku slečno.“

Julie sebrala všechnu odvahu, podívala se průvodčímu zpříma do obličeje a probodla ho svýma zelenýma očima. Byla to její jediná zbraň a platila na všechny, kromě jejího otce, ten totiž její pohled nikdy neopětoval. Průvodčí o krok ustoupil, ale pak se zeptal

„Snad sis nezapomněla koupit jízdenku? To bych ti musel dát pokutu a vysadit tě na příští zastávce. A proč  vlastně nejedeš s maminkou?“

„Nemám maminku.“ Odpověděla Julie a zamračila. „A pokutu nezaplatím, protože nemám žádné peníze.“

Průvodčí byl trochu v rozpacích, ale z dálky na něj kývnul starší prošedivělý pán, který Julii už delší dobu pozoroval. Přistoupil k němu a tlumeným hlasem řekl: „Nech ji, to je holka od Proškový.“

„Tak dobrá, mladá dámo, černé pasažéry nevozíme, na příští zastávce tě vysadím.“

„Mně to nevadí, stejně tam vystupuju.“ Odpověděla Julie a podivila se, že si průvodčí skoro oddechl. Starý pán, který se za ni přimluvil, si ji stále prohlížel. Ještě, že jsem nejela před týdnem, pomyslela si, tu modřinu pod okem by nikdo nepřehlídnul a určitě by se ptali, co se mi stalo.

 Cesta trvala už jen pár minut. Na nádraží se Julie vydala kolem pole, a když zahlédla v dálce tetin domek, rozeběhla se k němu, že ve dveřích sotva popadala dech.

„Tak ses mi zase vrátila, holčičko!“ přivítala ji teta nadšeně a stiskla ji v náručí. Seděly pak spolu na terase a povídaly si, co je u nich nového.

„A jaké vlastně bylo vysvědčení? Jen se přiznej.“

„Jenom dvě trojky, z matiky a tělocviku.“

„Tak to musíme oslavit. Něco tu pro tebe mám, pojď se podívat.“  Šly ruku v ruce až k nejspodnějšímu cípu zahrady. Tam, kde býval drátěný plot, se skvěla malá zelená vrátka.

„Podívej, už nebudeš muset chodit přes vesnici, můžeš sejít k vodě kdy budeš chtít a koupat se třeba do večera.“ Vysvětlila teta a Julie se jí pověsila na krk.

„Ty jsi ta nejhodnější teta na světě!“ prohlásila vážně a dala jí pusu. Prošly brankou, sedly si na břeh a máchaly nohy ve vodě. Když se vrátily do domu, bylo už pozdě a tak teta poslala Julii do koupelny. Zatímco si Julie napouštěla vanu a zápasila s kohoutky, vešla teta za ní a uviděla podlitiny na hubených zádech a na nohou, zbledla a zachytila se dveří. Odešla do pokoje a vrátila se s hojivou mastí. Do koupele nalila voňavý olej a Julie se s nadšením zabořila do bílé pěny.

„Až se vykoupeš, namažu tě. Teď se umyj. Když budeš něco potřebovat, zavolej mně, budu vedle v pokoji.“

Julie si hrála s pěnou, barevnou houbou na mytí a krabičkou od mýdla. Milovala vodu, v létě se celé hodiny koupala v jezeře a v zimě jí teta dovolila hrát si ve vaně, dokud voda nevychladla. U otce měli jen sprchu, ale i tu měla ráda, protože s každou kapkou vody měla dojem, že ze sebe smývá tu věčnou smůlu a všechen smutek a načerpává novou energii. Každá koupel jako by jí dodávala sílu k životu…

Najednou se probudila a uvědomila si, že pořád ještě leží ve vaně. Bůh ví, proč jí to nepřipadalo nepohodlné, prostě usnula. Teta se bude jistě zlobit, napadlo Julii a tak se chtěla rychle vyhoupnout z vany, ale nepodařilo se jí to. Podívala se na svoje nohy a nemohla věřit vlastním očím. Pod vodní hladinou se třpytila štíhlá ocasní ploutev a její okraje se lehce zachvívaly, jak s nimi pohyboval proud. Když se podívala zblízka, rozpoznala drobounké šupinky, které byly na suchu matné a hnědé ale pod vodou se zlatě třpytily.

„Teto!!“ zavolala z koupelny. Ve vedlejším pokoji s sebou teta Jiřina polekaně trhla. Usnula v křesle a na Julii docela zapomněla. Přiběhla rychle do koupelny.

„Co se stalo?“

„Podívej se na moje nohy!“ vykřikla Julie a ukazovala na svou ploutev.

Teta se naklonila blíž, sáhla pod vodu a několikrát přejela po šupinách. Pak se podívala někam do dálky a usmála se.

„No konečně.“ Řekla si spíš sama pro sebe.

„Jak konečně, co je to se mnou?“ vytřeštila na ni Julie zelené oči.

„To znamená, že jsi konečně volná. Tohle jsi zdědila po své mamince. Bála jsem se, že se to nikdy neprojeví, ale byla jsem netrpělivá. Teď se to konečně stalo. Pojď, na souši už ti nebude dobře, chyť se mně kolem krku, donesu tě k jezeru.“

Julie se pevně zaklesla rukama kolem tetiných ramen a sledovala, jak ji zvedá a odnáší ven. Vítr jí pomalu osušoval a on se cítila velmi nepříjemně. Těšila se, až konečně projdou brankou a ona zase sklouzne do vody. Když tam byly, zůstala sedět u břehu.

„Ale teto, co teď budeme dělat? Domů se vrátit nemůžu. Co řekneme tátovi? A co když mně takhle někdo uvidí?“

„Domů se vrátit nemůžeš, ale můžeš žít tady, jestli budeš chtít. A s tím ostatním si nedělej starosti, řekneme, že ses utopila v jezeře. A mořské panny přece neexistují.“ Odpověděla teta Jiřina, pohladila ji po vlasech a na Juliině obličeji se rozzářil šťastný úsměv. Jeho odraz se ještě dlouho vznášel na hladině jezera.