Už večer před zkouškou jsem měla takový strach, že bych hýžďovým ústrojím mohla vypomáhat v dílně štípat dráty. V den samotné zkoušky jsem si uvědomila, že mé jediné prášky na nervy zůstaly v práci a panáka na kuráž si opravdu dát nemůžu. A tak jsem se vydala na městský úřad bez jakýchkoliv podpůrných uklidňujících prostředků.
Už při písemném testu jsem začala tušit, že můj komisař – který mi seděl za zády – nebude tak úplně obyčejný pán. Při každém pohybu, například když se natahoval pro papír k tiskárně nebo když ukládal cosi do šuplíku, se ozývalo funění a hekání, jako z tělocvičny plné trénujících vzpěračů. Vysoký stupeň obezity a štvaný výraz ve tváři dával tušit, že se nejedná o právě vyrovnanou osobnost bez komplexů.
Písemný test jsem zvládla, pak jsem spolu s mladým instruktorem čekala na komisaře. Za několik desítek minut už jsme všichni tři šli k autu.
Když jsem si nastavovala zrcátka, otázal se komisař jemným hlasem:
„Slečno, Vám je zima?“
„Ne“, odpověděla jsem překvapeně. Načež ze zadního sedadla zazněl hromový výkřik:
„Tak proč se sakra tak klepete?!!“
Moje dosud jen mírně roztřesené ruce i nohy se po tomto výstupu rozvibrovaly do takových výkyvů, které jsou běžné asi jen u devadesátiletých a starších seniorů. Nevěřím na reinkarnaci, ale pokud by se potvrdila její existence, pak mohu s jistotou říci, že můj komisař byl v minulém životě úspěšným zaměstnancem německého gestapa. Vyjela jsem. Tedy ne na něj, ale z parkovacího místa. Asi po pěti minutách se ozvalo zezadu
„Vás neučili řadit nebo co?!“
„Učili...“ Zazněla moje tichá odpověď. Poslušně jsem zařadila trojku a v zápětí opět šlápla na brzdu, abych s autem, instruktorem i komisařem nespadla do kráteru, kterými je naše město poseto tak hustě, že na povolenou padesátku můžete zapomenout a musíte počítat s tím, že v určitých úsecích pojedete nejvýše třicet a to ještě s obavou o vlastní tlumiče.
Po delší odmlce se zezadu ozvalo mumlání.
„Hmhmhmprava.“
„Prosím?“
„Řekl jsem na druhé křižovatce doprava, ale nechtěl jsem na Vás řvát!!!“ ozvalo se hlasem, za který by se nemusel stydět ani velitel vojenského útvaru o pětistech členech a všichni by ho slyšeli jasně a zřetelně.
Hluboko v lesích za městem vydal komisař další pokyn:
„Zacouvejte si tady na tu cestu.“
Zmíněná lesní cesta byla teď po dešti pokryta asi deseticentimetrou vrstvou bahna. Zastavila jsem, zařadila zpátečku a nesměle pípla:
„Doufám, že se tam odsud pak vyhrabeme“, ale v zápětí mi zalehly zvukovody, když mi můj neurotický komisař zahulákal do pravého ucha:
„No to jste si měla prohlídnout předtím, na jaké místo couvete, tak tady teď nepolemizujte!!!!“
Zacouvala jsem poslušně na lesní cestu a auto zabředlo do silné vrstvy bláta.
„Dáme si pauzičku,“ prohlásil mírným hlasem tlouštík, s funěním otevřel dveře a zapálil si cigaretu, zřejmě proto, aby nedostal otravu vzduchem bez příměsi nikotinu. Seděla jsem v autě jako opařená, ale to už mi tučná ruka klepala na okénko, otvírala dveře a div že mě za límec nevytáhla ven.
„Tak pojďte, údržbu vozidla jste ještě neměla, takže jak probíhá kontrola vozidla před jízdou?“ Vysypala jsem z rukávu všechny naučené odpovědi, až jsem se sama divila, že to tak perfektně umím a konečně jsem začínala mít lepší pocit. Když nic, alespoň tohle umím špičkově. Druhou otázkou byla povinná výbava, vše jsem popsala rychle a přesně, raději jsem se nepouštěla do detailů a doplňujících informací, na které bych mohla sama sebe nachytat. Po mé druhé bezchybné odpovědi si mě komisař změřil, potáhl z cigarety a pravil „No… budiž.“
Můj instruktor se mezitím snažil odlehčit situaci vyprávěním o příhodě při zkušební jízdě, která se týkala místa, kde jsme stály, ale to se u komisaře minulo účinkem. Vyjeli jsme tedy směrem zpět k městu. Udělala jsem však jednu velkou chybu a to, že jsem v křižovatce, kde byl přikázaný směr jízdy doleva, nedala směrovku. „Vy pojedete rovně, slečno?!! Do čísla popisného šestnáct!?“ ozvalo se zezadu. Nenápadně jsem cvrnkla do blinkru, napravila svou chybu a vyjela.
„Mno,“ pravil znechucený hlásek vycházející z tukem obalených mluvidel, „tak si hledejte místo k parkování.“
„Heleme, naše místo je pořád volné!“ zajásala jsem a hrnula se k němu. Následovalo tak ukázkové podélné parkování, že vůbec nechápu, jak se to mohlo stát. Měla jsem pocit, že tohle je moje nejslabší stránka, ale asi jsem se spletla. Zaplula jsem zpět do vyhraničeného místečka během několika vteřin a bez jediné chybičky.
„Tak pojďte dovnitř.“ Oznámil otráveným hláskem těžkotonážní komisař a nečekaje na nás, vydal se s hekáním a nespokojeným výrazem ve tváři zpět na úřad.
„No teda. To jsem koukal, to bylo ukázkový parkování.“ Řekl mi instruktor.
„To jste mi nemohl říct, že je ten komisař takovej hajzl??“ vyčetla jsem mu šeptem, ale už jsme byly přede dveřmi úřadu. Pak jsme čekali, až obézní pán dokončí všechny nesmírně namáhavé úkony jako vložení papíru do tiskárny, razítkování dokumentu, sešití dvou listů sešívačkou a podobně, které opět doprovázel přehršlí zajímavých zvuků, asi jako když v zoo koupou hrocha. Neřekl už ani slovo, jen mi strčil do ruky třístránkový dokument.
Za dveřmi jsem se zeptala instruktora:
„Tak co tam je?“
„No, že to máte.“
„No sláva!“ oddychla jsem si a dala si předsevzetí, že už nikdy se nebudu stýkat s takovými lidmi, pokud to nebude nevyhnutelně nutné, že budu cvičit a jíst jen zdravá jídla a pokud snad někdy budu trpět nadváhou, smířím se s tím, nebudu z toho mít komplexy a na lidi kolem budu přinejmenším stejně milá, jako jsem teď… :o)
To byl tedy zážitek :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.