Bylo zamračené pondělní ráno a venku mrholilo. Mlha mezi domy byla tak hustá, že by při pohledu na ni vodník Kebule puknul závistí. Spícího Jaromíra probudilo šťouchání měkkého psího čenichu do nahých zad. „Už vstávám, už vstávám…“ Obrovitý zlatý retrívr se způsobně posadil a čekal. Jeho pán si sedl na posteli a rukama si pročechral vlasy. Několikrát zívl, protáhl se a oslovil svého psího společníka.
„Nedá se nic dělat, Arco. Dnes musíme jít vydělávat. Poslední peníze jsme utratili za tvoje granule.“ Mávl rukou směrem do kouta, kde stál obrovský pytel psího žrádla opřený o zeď. Arco rozuměl a položil pánovi hlavu do klína. Jaromír ji vzal do dlaní.
„Nic si z toho nedělej, psisko. Potřebuješ dobrou stravu. Co bych si bez tebe počal. Ale třeba se na nás jednou usměje štěstí a najdeme dobrou práci.“ Pak vstal a šel do koupelny. Nerozsvítil, protože to nepotřeboval. Po hmatu vymáčkl na kartáček trochu pasty. Pes si sedl ke dveřím a pozorně naslouchal hlasu svého mladého pána.
„Mně se tam taky nechce, ale jíst se musí, Arco.“ Začal si čistit zuby a přemýšlel, kam dnes půjde. Ve skutečnosti ale uvažoval nad jediným možným místem. Ve stanici Florenc pod eskalátory stával často. Ne snad proto, že by tam dostával větší almužnu, než jinde, spíš naopak. Věděl ale, že příjde „jeho člověk“. Dlouho přemýšlel, kým asi je ten dobrodinec, který mu pokaždé vstrčí do dlaně sumu, kterou mnohdy nevyprosí za celý den. Padesát, někdy i sedmdesát nebo osmdesát korun mu vystačilo na mnoho dní. Dnes Jaromír nemyslel na peníze, ale na osobu, která pokaždé tak štědře obdarovala právě jeho – cizího muže s bílou hůlkou a vodícím psem. Nevěděl o tom člověku nic, nikdy necítil žádnou vůni ani zápach, neslyšel jeho hlas, jen zachrastění mincí a svižné měkké kroky. Z toho usuzoval, že půjde o někoho mladého. V duchu si představil dívku s plavými vlasy… a hned se té představě musel smát. Jistě bude vypadat úplně jinak. Možná bude mít vlasy černé, nebo prostě a obyčejně hnědé. A dost možná bude ostříhaná nakrátko. Třeba nebude vůbec hezká. A záleží na tom? Vlastně... když si to tak uvědomil, záleželo na tom velmi. Co by za to zdraví lidé dali, kdyby mohli vědět jak vypadá takový anděl... A co by za to dal on, kdyby věděl, jak vypadá hodný člověk. Sám jich mnoho nepoznal a právě proto ho jeho podoba tolik zajímala.
„Tak jdeme Arco, nedá se nic dělat. Ranní procházka je nutností, sám to dobře víš. Vezmeme si deštník.“
Jaromír nemluvil se svým psem proto, že by byl blázen. Povídal si s Arcem naopak právě proto, aby se bláznem nestal. Nepromluvit několik dní s nikým ani slovo by každého člověka zničilo. Kromě toho věděl, že mu Arco rozumí, možná ne jeho slovům, ale jistě jeho tónu hlasu a gestům. Byl vděčný za tak skvělého společníka a ochránce a byl ochotný mu leccos obětovat. Přestože psí granule nebyly zadarmo a Jaromír věděl, že z příspěvku na péči o Arca by si mohl dovolit jen ty nejlevnější, utrácel poměrně značné sumy peněz za nejkvalitnější psí stravu.
Odpoledne vyrazili k metru. Arco ho bezpečně dovedl až na jejich obvyklé místo pod eskalátory. Jaromír odklopil vrchní část hodinek a zjistil, že je teprve půl třetí. Nevadilo mu, že tu bude stát o hodinu déle, co kdyby i „jeho člověk“ přišel dnes dříve? Celé dvě hodiny kolem Jaromíra a Arca proudily desítky lidí, někteří z nich jim vhodili do kelímku několik drobných mincí. Nejprve procházeli kolem studenti, od kterých nemohl nic očekávat, jistě mají sami málo peněz. Později se ale ke studentům přidali i pracující lidé, Jaromír to poznal podle útržků hovorů a klapání bot. V půl páté se od proudícího davu oddělili tiché kroky a zamířili k němu. Na dno kelímku, který Jaromír držel v ruce, dopadly tři těžké mince. „Děkuji.“ Řekl nahlas a ucítil kolem sebe pohyb. Cizí člověk se sehnul a pohladil Arca po hlavě. „Děkujeme.“ Opakoval Jaromír, ale poznal, že osoba se opět vzdaluje. Otočil tvář směrem, kudy odcházela a znovu se zasnil… představil si hnědé vlnité vlasy a hluboké upřímné oči. Kdo ví, třeba má ta dívka v rodině nebo mezi přáteli také člověka s podobným handicapem. Možná je to zdravotní sestra nebo pracuje s postiženými, nebo třeba se zvířaty. A nebo jí potkalo něco nepříjemného a tak chápe neštěstí druhých. Snad je citlivá proto, že je sama nešťastná, i když se jí peněz dostává...
A v davu, ke kterému Jaromír tak upřeně hleděl nevidoucíma očima, se proplétal mladý muž s potetovanými lýtky a několika piercingy v obličeji. Když uviděl vlak stojící ve stanici, rozeběhl se ze schodů, až mu tlusté černé dredy poskakovaly kolem hlavy. Doběhl metro a peněženku si při tom ledabyle zastrčil do zadní kapsy potrhaných kalhot.
(Inspirováno skutečností)
moc pěkné:-) a chápu toho potetovaného mladíka...taky byhc ho tma doplnila... Je totiž krásný fakt,že i takový člověk může být tak hodný a často to lidem vůbec nedochází a dívají se na takové lidi skrz prsty. Přitom se v nich mnohdy skrývá velmi citlivá dušička:)
Tve povidky jsou moc fajn a ty konce se mita yk moc libi, rpave to, ze jsou nevsedni a neocekavatelne, jsou povidky jediencne!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.